První lyžař na Broumovsku

Emerich Rath - všestranný sportovec, olympionik, tramp-romantik ale především čestný člověk, který v Broumově prožil své mládí i závěr života. Tak by se asi dal jen několika slovy charakterizovat člověk, jenž byl pravděpodobně prvním lyžařem na Broumovsku.


Mládí prožil v Broumově

Svoji bohatou životní pouť začal v Praze, kde se 5. listopadu 1883 narodil jako druhé dítě v rodině Josefa Ratha a jeho manželky Františky, rozené Vanerové. První čtyři roky života prožil Emerich v Praze, v druhé polovině roku 1887 se celá rodina přestěhovala do Broumova. Jeho otec zde našel zaměstnání jako ošetřovatel nemocných, pravděpodobně v nevelké soukromé nemocnici Schrollovy firmy, kde v r. 1908 ve věku 59 let zemřel na tuberkulozu.

Školní docházku začal Emerich Rath v roce 1889. Prospěchem nijak ve škole nevynikal, nejlepší známky měl ze zeměpisu, dějepisu a přírodopisu. Podstatně horší prospěch měl v předmětech jako písemné práce, krasopis a německý jazyk. Průměrný byl v tělocviku, kde by se daly očekávat výtečné známky vzhledem k jeho pozdější hvězdné sportovní kariéře.

V roce 1896, ještě jako žák měšťanky dostal své první lyže od jednoho vídeňského studenta, který tehdy studoval v Broumově. Emerich Rath vzpoměl rád na své lyžařské začátky v časopise Zimní sport, ročník 1931-32. Uvádí zde, že měl jednu dlouhou bambusovou hůl kterou se odrážel, lyžařské technice se učil sám jako samouk s obrovským zápalem kluka, kterému všichni záviděli. Netrvalo dlouho a jel sám na „hory“, což představovalo cestu z Broumova na kopce při hranicích s tehdejším Pruskem. Zastavoval vlastním způsobem, jakýmsi švihem podobným pozdějšímu telemarku. Domů se vracel řádně propocený a mokrý, takže mu otec lyžování zakazoval a lyže schovával. Až když otci vysvětlil, že na lyžích bude dřív ve škole, mu otec prkýnka vrátil. Ve vzpomínkách také Emerich uvádí, že netrvalo dlouho a v Broumově se našlo více lyžařů, on však byl jediný kluk mezi dospělými.

Emerich Rath byl skutečným průkopníkem lyžování na Broumovsku, vezmeme-li v úvahu, že první dvoje lyže do Čech dovezl hrabě Harrach z Norska v roce 1892 pro své lesní dělníky, podle nich teprve nechal zhotovit další páry. Jen pouhé čtyři roky poté, kdy byly dovezeny první lyže do Čech, už v Broumově mladý Emerich Rath lyžuje!!! Byl nejen prvním lyžařem na Broumovsku, ale i jedním z prvních v Čechách.


Všestranný sportovec - z Broumova až na olympijská sportoviště

Rodina Rathových včetně Emericha získala 13. března 1901 v Broumově domovské právo. V následujících letech se Emerich vyučil obchodním příručím v pražském železářství U Rotta. Po vyučení žije a pracuje převážně v Německu, zde mladý a plný energie získává členství v mnoha sportovních klubech a účastní se mnoha závodů a sportovních klání. Oženil se 24. června 1912 v Berlíně s Františkou Krausovou. V této době se již živil jako obchodník. Necelé dva roky poté, 1. dubna 1914 se manželé stěhují do Prahy, kde si otevřel obchod se sportovními, později i tábornickými a trampskými potřebami.

Sportovním profilem Emericha Ratha je široká paleta sportů a sportovních odvětví. Právem byl v době své vrcholné sportovní kariéry nazýván ALLROUND-SPORTSMAN, všestranný sportovec. Pěstoval atletiku - vrh koulí a diskem, skok vysoký i do dálky, jako horolezec vylezl mnoho Alpských velikánů, hrál kopanou, hokej, ragby, tenis, zápasil, závodně boxoval a plaval, miloval vodní sporty, jezdil na kajaku, byl známým rychlobruslařem, v mládí stejně jako po padesátce miloval vytrvalecký běh a chůzi, ale jeho největší sportovní láskou bylo lyžování, závodil v Čechách, Německu, Rakousku, Itálii, Švédsku, Finsku i Norsku a všude měl přátele. Za své sportovní kariéry byl členem tělovýchovného spolku SK Slané u Prahy, SK Slávia Praha, FC Germania, Sport Favorit, DFC Touring klub, RC Regalta Turnvercin, Lyžařský závodní klub, Berliner Sportsclub, Ruders klub Hellas Berlin, FC Rapid Bolzano, Vegetarian athletic club London, Boxing club Hamburk, SC Charlotenburg, byl členem Chodecké federace a dalších.

V atletice pěstoval hlavně běh a chůzi na dlouhých tratích. Maratón běžel už v r. 1908 na olympiádě v Londýně, byl i mezi maratónci na olympiádě ve Stocholmu. Byl pravidelným účastníkem závodu Běchovice-Praha. V chodeckém závodě Liberec-Ústí n.L. (108 km) přesvědčivě zvítězil s náskokem 1 hodiny. V Německu byl nazýván „Králem dálkového pochodu s armádní výzbrojí“ - v tomto závodě zvítězil 11 x, z toho 4 x v Berlíně v závodě na 50 km. Organizoval a cenami dotoval běžecké závody „Na lišku“, většinou sám jako liška vytyčoval trať. V boxu se stal v r. 1912 amatérským mistrem Německa v těžké váze a téhož roku porazil v Hamburku i mistra anglických kolonií. V rychlobruslení závodil ještě v roce 1932, tehdy zvítězil i nad Nedvědem, kterému tak oplatil porážku z r  1904. Takový závod, kdy i po 28 letech proti stojí stejní soupeři je ojedinělý v celém sportovním světě. V kanoistice vynikal již před 1. světovou válkou, byl prvním tajemníkem Svazu kanoistů u nás. Sjel mnoho řek jako pionýr, hlavně v Itálii, kde se mu dostalo i triumfálních poct za sjetí Tibery z Citta di Castello do Říma, v r. 1921 sjel alpskou řeku z Bolzana do Benátek. O tři roky později, v roce 1924 urazil na kajaku trasu dlouhou 360 km po Seině, aby byl v den zahájení 8. olympiády v Paříži, odkud si přivezl diplom podepsaný baronem Pierre de Coubertinem, tehdejším předsedou Mezinárodního olympijského výboru.


Třetí hrdina ze Zlatého návrší

O Velikonocích 24. března 1913 se konal VIII. mezinárodní závod na 50 km se startem na Labské boudě, třemi okruhy na hřebenech a cílem na Horních Mísečkách. V tuto dobu to však byl závod s průměrnou rychlostí 6-9 km/hod a hodinovou pauzou na oběd, naplno se závodilo až posledních 10 km. (v r. 1910 byl vítězný čas v tomto závodě 8.06 hod a v roce 1912 rovných 7 hodin). V osudném roce 1913 se na start postavilo šest závodníků (4 Češi a 2 Němci), mezi nimi i všeobecně uznávaný Mistr lyžař Bohumil Hanč, který startuje hlavně proto, aby nezvítězil některý z Němců. Mnoho německých závodníků tehdy české závody bojkotovala, ale Rath se jich pravidelně zůčastňoval, mluvil i psal stejně dobře česky jako německy a mezi českými závodníky měl několik nejlepších přátel.

Teplé předjarní počasí se však během závodu zhoršuje, nejprve prší a déšť se posléze mění ve sněžení za doprovodu neobyčejně silné vichřice. Všichni závodníci postupně vzdávají, Emerich Rath ze závodu odstoupil již po prvním kole. Jen Hanč, v košili a bez čepice, běží dál. Snad někde u Harrachových kamenů se setkává s přítelem Václavem Vrbatou, který ho až z Mříčné přišel povzbudit. Vrbata mu dává svůj kabát a čepici a opět se rozdělí. Hanč se v předpokládaném čase stále neobjevuje a tak se jej vydají hledat do různých směrů tři kolegové, poblíž dnešní mohyly ho položivého nalézá závodník Emerich Rath. Zouvá mu lyže, ale v hlubokém sněhu je sám schopen Hanče dovléci jen kus nad Pančavský vodopád. Vrací se pro pomoc na Labskou boudu a zde padá vysílením. Záchranná skupina tvořená jak z Čechů tak Němců přiváží Bohumila Hanče již bez známek života a lékař konstatuje smrt selháním srdce. Asi o dvě hodiny později je nalezen zmrzlý Vrbata, který předtím zřejmě sám v mlze zabloudil. S oběma hrdiny se při smutečním obřadu v Jilemnici přišly rozloučit celé hory, hlavní řeč přednesl řídící učitel Jan Buchar, který byl jedním z těch, kteří Hanče přemlouvali k účasti v závodě...

Na Zlatém návrší se nyní tyčí pamětní mohyla se jmény Hanče a Vrbaty, nechybělo mnoho a Rath mohl být třetí obětí tohoto závodu.


Emerich Rath - sportovec, tramp a indián

Již od raného mládí miloval Emerich dobrodružné romány, indiány, romantiku a život v přírodě. Pořídil si už v době mezi světovými válkami dřevěnou chatu v Lukách pod Medníkem na skalách nad romantickou řekou Sázavou. Sem dojížděl o volných víkendech po celý rok. Uvnitř měl vyřezávaný totem, večer k táborákům chodil v indiánském obleku s čelenkou a indiánským tomahawkem. V tomto oblečení chodil i doma v Praze popřát pěkné prožití Vánoc do rodin svých přátel a známých.

Sportovního ducha vnášel i do trampského prostředí v Lukách po Medníkem. Vybudoval u chaty antukové hřiště, běžeckou dráhu, doskočiště pro skok daleký i vysoký i prostor pro vrh koulí. Po celý rok k němu přijížděla trempská mládež ze širokého okolí, Emerich tu pro ně pořádal různé soutěže a závody. Brzy se celému sportovnímu areálu začalo říkat „Rathův ranč“ a také on sám si brzy vysloužil i trampskou přezdívku „Šedivý vlk“. Tady prožíval Emerich své štastné dny, po celý rok tu chodil bos, i v zimě po sněhu, byl velice otužilý – člen pražského Klubu otužilců.

Také o něm bylo známo, že byl od mládí vegetariánem, nechtěl připustit aby kvůli němu byl usmrcen nějaký jiný tvor, v těchto věcech byl velice zásadový. V Německu je dosud považován za významnou osobnost vegetariánského hnutí (viz text na vegetarierbund.de).

Emerich Rath o tom napsal: „Žiji už 60 let vegetariánsky. Abstinent, nekuřák, 50 let intenzívně sportuji. Vybojoval jsem přes 500 cen, proslavil jsem se 10 vítězstvími v armádním pochodu s plnou polní na 50 km v Berlíně (4 krát), Kielu, Lübecku, Mnichově, Drážďanech, Hannoveru, Wroclavi. Zúčastnil jsem se soutěže v maratonském běhu na olympiádách v Londýně 1908 a Stockholmu 1912 a jako sportovní zpravodaj na olympiádě v Antwerpách 1920 a Paříži 1924. Vítěz cyklistických závodů v Drážďanech, Štětíně, Schwerinu, Bremách a Hamburgu 1904-1911. Chodec na dlouhé tratě, hokejista, boxer, zápasník, amatérský mistr Německa v boxu v roce 1912 a vítěz boxu v Hamburgu 1912. První jsem sjel na skládacím kajaku z Bolzana do Benátek (Bozen-Venedig, 1921) a také trasu Bolzano-Verona-Etsch a také Tiberu od Cittä di Castello do Říma (460 km) za šest dní. Lyžuji už 64 let ...“


Pražský Schindler

Začátek druhé světové války zastihl Emericha Ratha více jak padesátiletého. V tuto dobu již měl svoji největší závodní kariéru za sebou a sport provozoval jenom rekreačně, o to více se mohl věnovat svému obchodu v Praze a chatě u Sázavy. V těžkých dobách protektorátu se nesnažil získávat výhody díky svému původu, naopak svým smýšlením byl antifašistou. V tuto dobu ale život Emericha Ratha a jeho ženy Fanynky visel na vlásku, protože ve skladu nebo sklepě své prodejny ukrýval německého žida Borise Efenbergera, kterému navíc po válce pomohl odjet do Švédska. Rath mohl jako antifašista po válce zůstat v Praze.


Těžké chvíle po roce 1948

Po únoru 1948 stejně jako ostatní živnostníci o svůj obchod přišel a dokonce strávil i rok ve vězení. V obžalobě byl viněn z toho, že propagoval západní styl života a amerikanismus. To proto, že ve výloze svého obchodu měl vystaveny skautské a trampské odznaky, indiánskou čelenku a totem, kožené opasky z Colorada, kovbojské klobouky zn. Stetson, Pepka námořníka a americkou vlajku. V této době mu také zemřela manželka Fanynka. Po návratu z vězení mu přiznali ten nejnižší důchod - 374,- Kčs měsíčně. To mu pochopitelně na živobytí nestačilo a tak si přivydělával jako pomocník u zedníků i jako pražský metař. V roce 1956 natáčel režisér Čeněk Duba podle povídky Františka Kožíka film „Synové hor“, filmový příběh z krkonošského závodu v r. 1913 který Emerich Rath na vlastní kůži prožil. Film měl hvězdné herecké obsazení – roli Hanče hrál Josef Bek, Vrbatu Jiří Vala a Emericha Ratha Otakar Brousek. I Emerich Rath dokonce ve filmu hrál, z milosti dostal malou roli hajného, patřičně zamaskován nalepeným plnovousem (byl uveden i v titulcích filmu). Kdo se však ve filmu snaží s nasazením vlastního života Hanče zachránit, to se divák nedozví. Nemohl přeci být hlavním filmovým hrdinou člověk, který strávil rok ve vězení za „ohrožení mravní výchovy mládeže“. Při premiéře filmu, kterou Rath sledoval se svými přáteli, jen se slzami v očích říkal: „Tak to vůbec nebylo...“

Velice tíživá finanční situlace na něj dolehla v roce 1959, to mu již bylo 76 roků, práci v těchto letech už nemohl najít a tak se obrátil na Náprstkovo muzeum, kam nabízel k prodeji své zbytek své sbírky a majetku. Muzeum však koupilo pouze model čínské džunky a jihoamerické bolaso, obojí za 600,- Kčs . Ostatní věci muselo muzeum odmítnout.


Starý tremp a sportovec se nevzdává

To se již blížil rok 1960 a olympiáda v Římě. Dal si tenkrát předsevzetí jet do Říma na kole se spacím pytlem a stanem, po návratu chtěl o této cestě pořádat přednášky v Rakousku, Německu, Švýcarsku i Československu. „Abych žil skromným životem, přijal jsem práci prodavače a pracoval jsem denně 5 – 6 hodin, nevadilo mi ale také pracovat 12 hodin denně. Fyzická práce je pro mě životně důležitá jako čistý vzduch. Jsem teď 77letý starý mládenec, zdráv a vše beru s šibeničním humorem. Kromě 7 zemí znám celou Evropu a Anglii, kde jsem byl sportovně aktivní. Mluvím – kromě češtiny – německy, anglicky, italsky, polsky, francouzsky, rusky a učím se španělsky.“

Na olympiádu však už neodjel, nedostal výjezdní dokumenty od československých úřadů. V té době již trpěl cukrovkou, a po úraze (přejet autem - noha v sádře) se ocitl v domově důchodců v Odlochovicích u Prahy, kde dostával třikrát denně inzulinové injekce a téměř stále spal. Tam jej navštívil jeho bratranec Jan Rath z Broumova, nabídl mu, že může bydlet u něj v Broumově. Starý Emerich tím byl velice potěšen a po vyřízení potřebných formalit se odstěhoval za bratrancem do Broumova.


Poslední měsíce „Šedivého vlka“

Společné soužití s bratrancem však netrvalo dlouho, po několika měsících Emericha z bytu vyhodil a ten se zcela bez prostředků potuloval po Broumově. V tomtéž Broumově, kde jako kluk budil obdiv svým lyžařským uměním, nyní spal po lavičkách a myl se na náměstí v kašně. Po nějaké době, špinavý a zanedbaný neunikl pozornosti Národního výboru a SNB. Ti mu zařídili převezení a umístění do domova důchodců ve Stárkově. Když ho 11. srpna 1962 služební auto SNB do domova důchodců přivezlo a pracovnice domova s ním sepisovala přijímací protokol v kolonkách hotovost, vklady a pohledávky všude bylo zapsáno „NE“ - nic neměl. Rovněž do rubriky závěť zapsali: „Nic nemá-odpadá.“ Zato do rubriky osobní záliby žadatele zapsali: „Chce sportovat a pracovat“.

Z domova důchodců zajel několikrát navštívit do Hronova svého někdejšího kamaráda spolužáka ze školy v Broumově Františka Vaňka. Bezdětný Emerich Rath se nejednou při návštěvě v rodině Vaňkových starému příteli svěřil, jak mu závidí jeho rodinné zázemí, které jemu v posledních letech tolik chybělo. V domově důchodců ve Stárkově prožil Emerich Rath pouze poslední čtyři měsíce svého života, Allround-Sportsman doběhl svůj poslední maraton, zemřel na infarkt 21. prosince 1962 ve svých 79 letech. Urnu s popelem odvezli jeho sousedé z Prahy - manželé Fejglovi a uložili ji na hřbitově v Praze-Motole. Pasáž v Praze která spojuje Příkopy a Ovocný trh, kde do roku 1948 býval pod prosklenou střechou asi uprostřed pasáže Rathův sportovní obchod se nyní jmenuje „Rathova pasáž“.

Vnuk Františka Vaňka, hronovský učitel Jindřich Vaněk, svoji soukromou sbírku starých lyží, saní a skibobů nazval na památku rodinného přítele známého lyžaře „SKI-MUZEUM Emericha Ratha“ a dodnes na Emericha Ratha vzpomíná: „Já jsem Ratha strašně obdivoval, byl to pro mne vlastně takový Zátopek tehdejší doby...“


Článek Petra Hnyka z Teplic nad Metují upravil Josef Marek,
OS Stěnava


Prameny:
1  Trempský kalendář 1986
2  Vzpomínka na vzácného člověka, novinový článek, J. Vaněk, Sprint 1991
3  Třetí hrdina tragického závodu Emerich Rath, časopisecký článek, Miroslav Rampa
4  Se srdcem sportovce až na konečnou, časopisecký článek, Miroslav Rampa
5  Království bílého sportu, filmový dokument, Petr Rousek, OB Vysokov 1996
6  Ad.: Causa Emerich Rath, novinový článek, PhDr. J. Čáp, Náš Čas, 1997
7  Lapidárium - Příběh pasáže, filmový dokument, ČT, 1997